Taipei

Už dlouho jsem neměl za cíl destinaci, která by v mém okolí vyvolávala takový pocit nutného varování jako Taiwan.

Tak tedy nemám jíst psy, raději se očkovat a snad se vrátím a nic se mi nestane.

Jiří Vokáč Čmolík v jednom z dílů svého Neurorestartu zmínil velkou pravdu (a byl jsem taky takto „omezený“). Máme ve zvyku se vysmívat jiným kulturám jako svoji obranu a strach z neznámého.

Minimálně nám, Čechům s Slovákům, chybí velká dávka pokory. Trochu si myslíme, že jsme střed Evropy (a tím i světa). Všem bych přál to osvěžující procitnutí, které mi bylo dopřáno.

Tady věci opravdu fungují.

Auta používají na jízdu, ne na stání v kolonách (ani v 9:30 na hlavním tahu, na který teď koukám z hotelu). Výtah v Taipei 101 jede rychlostí 1.010m za minutu a na internet se připojíte v každé významnější budově zdarma.

Psi tu běžně nejedí, ale také nedělají ten nesmysl jako my, aby chodili po městě na „pseudoprocházky“ a sbírali s láskou exkrementy do sáčku. Prostě je raději nemají.

A nejpoučnější je úcta k člověku. V každém směru.

Na mém pokoji se to např. projevuje tak, že mám u jediného otvíracího okna cívku s evakuačním lanem.

V metru zase billboardy s výzvou, kde si může vozíčkář dobít svůj elektrický vozík. (o bezbariérových nájezdech kdekoliv ani není řeč).

A veškerý personál v alespoň průměrném gastro-provozu používá roušky.

Banánová republika není tady, ale kdesi uprostřed Evropy 🙂